UKÁZKA KNIHY

Kapitola 1
Úplná nula

 

„Neemo, chci zmrzlinu.“
„Zmrzlinu!?“ vykřikla moje sestřenice. „To je vtip? Kde ji mám asi uprostřed noci v téhle temné vesničce sehnat?“
„A odkud ji mají ostatní děti ve škole?“
„Kupují si ji od zmrzlinářů.“
„Když umíš připravit jídlo, určitě umíš udělat i zmrzku. Vypadá to, že se vyrábí ze ztvrdlého cukru a barviva, ne?“
„Vidím, že mluvíme každý o něčem úplně jiném. To, co myslíš ty, není zmrzlina, je to jen zmrzlá voda s cukrem a barvivem. Zmrzlina tomu říkají jen tady, v afrických vesnicích.“ „Jo, to myslím. Takže to pro mě můžeš připravit, ne?“
„Ne, protože bych na to potřebovala ledničku, a tu my nemáme. I kdybychom ji měli, potřebovali bychom elektřinu. Věř tomu nebo ne, hádám, že elektřina se sem dostane tak za dvacet let. Mimochodem, proč chceš jíst něco tak studeného v téhle zimě? Bude tě bolet v krku.“
„Chci být jako ostatní děti. A než na to zapomenu, co je to lednička?“

„Je to takový přístroj, který dokáže zmrazit věci a udržuje jídlo v chladu. Je těžké vysvětlit, jak funguje, protože to sama vlastně nevím. Prostě na tu zmrzlinu zapomeň, jasné?“

„Neboj Chrisi,“ vložila se do hovoru moje babička, „můžu ji pro tebe připravit.“

„A jak to uděláš?“ zeptala se Neema.

„Uvidíš,“ odpověděla babička v jazyce kinga.

Babička neuměla číst ani psát. Málokdy mluvila svahilsky - obvykle používala svůj rodný jazyk kinga a my jsme odpovídali ve svahilštině. Někdy jsme taky mluvili jazykem kinga, ale radši jsme používali svahilštinu, protože je to úřední jazyk.

Babička vzala podomácku vyrobenou petrolejovou lampu a odešla do ložnice. Zůstali jsme v místnosti úplně potmě.

„Je tady tma!“ vykřikl jsem.

„Hned budu zpátky,“ odpověděla.

Po dvou minutách se vrátila a v ruce nesla hliníkový hrníček, který byl skoro do poloviny naplněný cukrem. Možná tam bylo cukru trochu méně, nebyl jsem si množstvím jistý, protože v tlumeném světle lampy šlo špatně vidět. Šla do rohu obývacího pokoje, kde jsme měli mtungi s pitnou vodou. Mtungi je velká hliněná nádoba, která udržuje vodu stále studenou.

Babička nabrala trochu vody a nalila ji do hrníčku, zamíchala směs prstem, aby se cukr rozpustil, a potom šla ven a zavřela za sebou dveře. Chtěl jsem jít za ní, ale zaváhal jsem a pak si to rozmyslel. Zaprvé jsem se bál tmy, zadruhé bylo venku příliš zima.

Babička se za pár minut vrátila a řekla mi:

„Je červen, venku by mělo být chladno až do svítání. Tvoje zmrzlina bude ráno hotová.“

„O čem to mluví? Staré ženy to nemají v hlavě v pořádku,“ pronesla moje sestřenice.

„Hliníkový hrníček je venku na plechové střeše Desátníkovy boudy. Venku je zima, takže bude studený i hrníček a cukr s vodou do rána zmrzne,“ řekla babička Neemě.

Desátník byl náš zuřivý pes, kterého několik týdnů předtím zabil neznámý kolemjdoucí otráveným kusem masa. Většina kolemjdoucích ho neměla ráda, takže ho možná zabili schválně, aby mohli volně procházet kolem našeho dvorku.

„Tak fajn, a teď všichni do postele,“ zavelela babička. Šli jsme spát a babička odešla do své ložnice. Když opustila místnost, nastala zase tma. V obýváku byly dvě staré kovové postele, na které jsme místo matrací položili pytle s proutěnými podložkami.

Ve vesnici jsme vtipkovali, že v noci nikdo nechodí spát, protože jsme neměli dobré postele ani matrace. Říkávali jsme, že se všichni schovávají před tmou, chladem a deštěm, stejně jako divoká zvířata v jeskyních.

V neděli jsem se hned po probuzení šel podívat k boudě, abych zjistil, co se stalo s hrníčkem a co moje babička dokázala vykouzlit. I když směs cukru a vody nebyla zcela zmrzlá, vytvořily se v ní kusy ledu tvarované podle hrníčku. Vzal jsem hrnek a utíkal dovnitř vzbudit sestřenici, která byla ještě v posteli.

„Podívej, Neemo, mám zmrzlinu, přesně jak mi babička slíbila.“

„Vsadím se, že jsi byl celou noc vzhůru a nemohl se dočkat rána a té své takzvané zmrzliny. Ukaž.“

Ukázal jsem jí hrníček.

„Je to pravda. Nemůžu tomu uvěřit,“ prohlásila Neema, zatímco seděla na posteli a mnula si ospalé oči.

„Hele, nejez to nebo se nachladíš a dostaneš kašel,“ řekla. “Nemocnice je odtud třináct kilometrů,“ dodala.

Moje sestřenice byla o osm let starší než já. Toho června roku 1983 zbývaly tři měsíce do mých sedmých narozenin. Sestřenice byla mojí chodící encyklopedií, ale zdá se, že na této točící se kouli, které říkáme Země, je pro nás vesničany tolik neznámých věcí, že dokonce ani moje sestřenice nevěděla všechno.

Zajímalo mě, jak dlouho mi bude trvat naučit se vše, co vědí vzdělaní lidé z Dar es Salaamu. Představoval jsem si, že do Dar es Salaamu a Nairobi nebude jednoduché se dostat, pokud nebudu vzdělaný.

Pokaždé, když jsem poslouchal naše dřevěné krátkovlnné rádio, slyšel jsem o spoustě věcí, které se děly v Dar es Salaamu a Nairobi. V té době jsem neměl ani tušení o existenci New Yorku, Austrálie nebo Londýna. Dokonce jsem ani nevěděl, kterým směrem se Dar es Salaam nachází.

Žil jsem se svou babičkou a sestřenicí Neemou ve vesnici nedaleko křišťálově čisté řeky Nzovwe v Mbeyi. Řeka se jmenovala podle vesnice, ve které jsme žili. Dědeček byl dlouhodobě pryč, ale nikdy jsem nevěděl kde.

Doma jsme měli záchod a koupelnu z hliněných cihel. Nikdy jsem se tam ale nemyl. Chodíval jsem se koupat k řece, kde jsem také pral prádlo a umýval nádobí.

Ve vesnici Nzovwe nebylo více než dvacet roztroušených domků, které byly od sebe nejméně kilometr vzdálené. Byla to stále zelená oblast obklopená vysokými eukalypty, obřími cypřiši a stromy s divokými plody.

V okolí žili rozliční ptáci, kteří každé ráno i večer nádherně prozpěvovali, a také několik druhů sov s jejich děsivými nočními zvuky. Vesnice se nacházela asi deset kilometrů od městečka, kde byl velký trh Mwanjelwa. Po prašné cestě tam jezdila spousta prodejců a ruských a čínských náklaďáků.

Všechny veřejné instituce, jako je policejní stanice, škola nebo nemocnice, byly kilometry vzdálené od Nzovwe, stejně jako od okolních vesnic. Byli jsme naprosto odříznutí. Když tady člověk vážně onemocněl, bylo téměř jisté, že po cestě do nemocnice zemře. A když by na vás zaútočili nějací ničemové, mohli by vás klidně zabít, protože policie nedorazí dříve než 48 hodin poté, co se událost stane.

Toho roku jsem byl v první třídě a učil se počítat, psát a číst písmena, která představují jednotlivé hlásky svahilského jazyka. Sestřenice Neema byla o pět let napřed.

Další den bylo pondělí, a tak jsme museli vyrazit do školy. Vzbudili jsme se v šest ráno. Byla strašná zima, nikdy předtím jsem tak chladné ráno nezažil, protože než jsem začal chodit do školy, nikdy jsem nevstával tak brzy.

Řekl jsem sestřenici, že nikam nepůjdu, pokud nepočkáme do východu slunce. Neema trvala na tom, že musíme jít a navíc, než půjdeme, musíme se umýt u řeky jako obvykle. „Ani náhodou,“ řekl jsem a vrátil se zpět do domu. Oblékl jsem si školní uniformu, aniž bych se umyl, nechtěl jsem totiž zmrznout. Sestřenka si také oblékla uniformu a šli jsme k řece, kde si Neema umyla nohy, ruce a obličej, zatímco já jsem stál opodál a díval se. Když skončila, vyrazili jsme do školy.

Šli jsme pět kilometrů bez bot, vyšlapanou cestičkou v orosené trávě, a já jsem nevěřil, že budu schopný takhle chodit sedm let. Nohy a ruce se mi třásly, prsty jsem měl úplně promrzlé.

„Žije takhle každý?“ zeptal jsem se sestřenice, která šla pět kroků přede mnou.

„Jak?“ zakřičela.

„No, jestli taky chodí do školy bez bot, bundy a svetru,“ zeptal jsem se.

„To je jenom dočasný problém, za půl hodiny vyjde slunce a zahřeje tě,“ odpověděla.

Nejméně dva kilometry od školy se nachází další řeka - Jihanga. Není přes ni pořádný most, místo něj tam položili podvozek náklaďáku. Jako dítě jsem po něm neuměl přejít, musel jsem se plazit. Protože v téhle roční době jsou až do srpna teploty vždycky pod nulou, podvozek byl úplně zmrzlý. Jak jsem přelézal po čtyřech, nebyl jsem potom schopný rozhýbat prsty, protože mi také zmrzly.

Sestřenice i já jsme chodili na stejnou základní školu, která se jmenovala Ruanda Nzovwe, a na které učila naše teta Juliana. Ta nás čas od času navštěvovala doma, ale nevěděl jsem, kde bydlí.

Před začátkem vyučování se museli všichni žáci rozehřát běháním. Při běhání jsme vždycky zpívali písničky jako vojáci. Pak jsme nastoupili a zjišťovala se docházka, a až potom jsme mohli do tříd.

Naše škola, stejně jako mnoho dalších vesnických škol, byla postavená z pálených cihel, které vypadají jako hliněné. Všechny třídy byly zaprášené a neměly ani podlahu, ani omítku. Byla spousta věcí, kterých jsme se tam mohli obávat, například že dostaneme kašel z prachu nebo že budou naše bílé košile za chvíli stejně hnědé jako hlína.

Pár minut po příchodu do třídy už bylo slunce nad obzorem, ve třídách bylo ale pořád ještě chladno. Učitelka nás vzala ven, kde jsme se učili psát a kreslit. Seděli jsme na zemi kousek od školního zvonku. Vlastně to ve skutečnosti vůbec nebyl zvonek, ale disk z kola náklaďáku. 95% základních škol v Tanzanii používá tyto disky místo zvonku.

Tohle chladné počasí začíná každý rok na konci května a trvá až do začátku září. Říkal jsem si, že bych potřeboval rukavice, bundu a boty, ale neměl mi je kdo koupit.

Pokud jsem chtěl pokračovat se školou, musel jsem improvizovat, přizpůsobit se a nějak to vyřešit. Takže jsem přišel s plánem. Z plechovky od margarínu jsem si vyrobil přenosný ohřívač - dokola plechovky jsem udělal malé díry a nahoru jsem připevnil drátěné držadlo, abych ji mohl nosit jako lucernu.

Každé ráno jsem z kuchyně vzal hořící kusy dřeva a dřevěného uhlí a dal jsem je do svého „ohřívače“. Oheň pomalu hořel, dokud jsem nedošel do školy, kde jsem si schoval ohřívač pod lavici.

Udržoval jsem se v teple a byl jsem schopný psát, protože mé prsty se mohly hýbat a držet pero. Všichni spolužáci okopírovali můj nápad, takže byla třída plná plechovek s hořícími kusy dřeva. To způsobovalo zmatek, proto učitelka plechovky zakázala. Takže jsme byli zpátky, kde jsme začali - znova jsme se všichni třásli zimou, když jsme klopýtali vyšlapanou cestičkou do školy. Ale říká se, že když je cíl, je i způsob, jakým ho dosáhnout. Přišel jsem tedy s dalším nápadem.

V Africe používá většina vesničanů kuchyně se třemi vařícími kameny k udržování ohně a manipulaci s nádobami. Než jdou spát, nasbírají dřevo a zapálí ho. Mezera mezi kameny se zakryje, aby dřevo pomalu hořelo až do dalšího dne. Našel jsem si malý kulatý kámen, který jsem dával do horkého popela a ráno, když byl stále ještě teplý, jsem si ho z popela zase vzal. Když jsem běžel do školy, přehazoval jsem si ho z ruky do ruky, jako bych žongloval. Tělo se zahřálo, protože jsem běžel, dlaně a prsty jsem měl teplé díky kameni, který sice vychladnul dřív než v polovině cesty do školy, ale i tak se hodil.

 

Kapitola 2
Rybařím

Vždycky když jsem se vrátil ze školy, býval jsem doma sám; seděl jsem za kuchyní a pozoroval západy slunce. Babička chodívala do místních pivnic prodávat pivo. Byl to její jediný zdroj příjmu.

Z kukuřice vyráběla domácí pivo, kterému se říká komoni. Nejdříve na několik dní namočila kukuřici do vody, potom ji vysušila, rozemlela a udělala z ní kaši. Pak nechávala směs na pár dní uležet, dokud se nezměnila na bublající alkohol.

Neemina matka, starší sestra mojí maminky a Juliany, zemřela roku 1980. V té době byl její otec stále ještě naživu. Neema prodávala návštěvníkům místních pivnic vařené brambory. Tak vydělávala další peníze pro naši domácnost a pomáhala babičce, i když náš příjem byl stále nedostačující.

Už mě přestávalo bavit jíst každý den fazole, zeleninu a ugali[1]. Měl jsem chuť na maso, ale to jsme měli jen o svátcích – na Vánoce a Velikonoce. Potřeboval jsem sníst něco lepšího, co bych si ale mohl dovolit. Co by to tak mohlo být? Ptáci! A tak jsem si na ně udělal prak.

První dva roky na základní škole jsme tam nikdy nestrávili celý den. Chodili jsme na dvě etapy – ráno nebo odpoledne. Hlavním důvodem byl nedostatek tříd a lavic, kvůli kterému byli žáci rozděleni na dvě skupiny. Jedna skupina navštěvovala školu od sedmi do desíti ráno, druhá potom od desíti do jedné. Každý týden se skupiny prohazovaly.

Všichni nesnášeli ranní skupinu, protože jsme se pak dost nevyspali, zvlášť jsme to pociťovali v zimě. Na druhou stranu jsem se dostal brzo domů a měl jsem dostatek času na hraní a lovení ptáků. Bohužel jsem neměl dobrou mušku. Za celý život jsem svým prakem nezabil ani jediného ptáka. Byl jsem pěkný břídil, když jsem chodil se svým prakem pověšeným kolem krku jenom pro parádu.

Babička a sestřenice se vracívaly domů pozdě, okolo devíti hodin večer. Doma mě vždy našly vyděšeného, hladového a ospalého. Po večerním prodeji piva a brambor si mohly dovolit koupit cukr, sůl, rajčata, cibuli, petrolej a olej. Jinak jsme měli zase to samé - fazole, zeleninu a ugali z okolních farem.

Někdy se k nám po práci stavila teta Juliana a přinesla rybu nebo maso. Když nás navštívila, zadala mi taky cvičení z matematiky a čtení.

Jako dítě mě trápily dvě věci: zaprvé, pořád dokola to samé jídlo; zadruhé, čekat až přijdou babička a Neema a uvaří mi večeři, protože to bývalo hodně pozdě, když už jsem byl opravdu unavený.

Pamatuju si, jak jsem byl jednou ospalý a domáhal jsem se jídla, které ještě nebylo hotové, až mi sestřenka hodila do dlaní žhavý popel, abych toho nechal.

Druhý den po cestě ze školy jsem sebral krátký tenký drát. Vzal jsem ho, protože se třpytil, ale vlastně jsem nevěděl, k čemu by mi mohl být dobrý.

Doma jsem se nudil. Rozhodl jsem se jít dolů k řece a přitom jsem se šťoural drátem mezi zuby. U řeky jsem se posadil a díval se na ostatní děti z vesnice, jak plavou a perou si školní uniformy.

Bahati, můj kamarád z nedaleké vesnice, vylezl z vody a přišel ke mně.

„Pojď plavat,“ řekl mi.

„Ne, víš, že neumím plavat, a stejně, mám hlad a tak se mi tu ani nechce blbnout.“

„Tak fajn,“ řekl a skočil zpátky do vody.

I když jsem neuměl plavat, hrával jsem s Bahatim dvě nebezpečné hry, u kterých hrozilo, že se jednoho dne zabijeme nebo si polámeme nohy. První se podobala bobování, druhá lyžování.

Vyrobili jsme si dřevěný vozík s kuličkovými ložisky místo kol. Zadní kola byla připevněná, ale přední držela pouze pomocí centrálního pásu, aby se mohla při šlapání otáčet. Problém byl, že vozík neměl žádnou brzdu. Nedal se nijak zastavit, a proto jsme se často vybourali. Naštěstí jsme si nikdy nezlomili nohu, i když jsme měli spoustu modřin a někdy i vážnější zranění na nohou.

U řeky je asi sedmdesátimetrový kopec. Od úpatí až k vrcholu kopce jsme vyšlapali rovnou úzkou pěšinku. Na cestičku jsme rozetřeli čerstvý kravský trus, aby to dobře klouzalo. Pak jsme se na kmeni banánovníku klouzali dolů. Naše kraťasy nám nevydržely dlouho, protože při klouzání jsme seděli na kmeni banánovníku, a ještě k tomu nebylo zrovna lehké na kluzkém povrchu kmen ovládat nebo zastavit. Jediný způsob, jak si užít tuhle hru a zároveň ušetřit naše kraťasy bylo „lyžovat“ nazí.

********************************

Když jsem seděl u řeky a pozoroval Bahatiho ve vodě, něco mi došlo.

Počkat! Nemohl bych rybařit? přemýšlel jsem.

Vytáhl jsem si drát z pusy a utíkal zpátky domů.

Strýček William, dvojče mojí maminky, byl tesař. V roce 1980 se odstěhoval z Mbeyi do Kawe v Dar es Salaamu, aby se přidal k tanzanské armádě. Nechal si tady kleště, které používal k manipulaci s různými předměty.

Zamířil jsem přímo do babiččina pokoje, kde byl dřevěný kufr s dopisy a starými knihami. Ty mě ale nezajímaly, hledal jsem kleště. Vzal jsem je a šel ven na světlo, abych mohl vyrobit rybářský háček.

Odvázal jsem šňůru na prádlo vyrobenou ze smotaných nylonových vláken. Šňůra vedla od střechy našeho domu přes přední dvorek až k nedalekému stromu. Vymotal jsem jen dvě vlákna a přivázal jsem je k háčku, který jsem předtím vyrobil. Vzal jsem bambusový klacík z vyplétaného bambusového stolku před naším domem a přidělal k němu provázky, abych svůj rybářský prut dokončil.

Večer, když se ochladilo, využíval jsem toho, že už se nikdo u řeky nekoupal, a chodíval jsem rybařit. Dokázal jsem chytit pět až deset ryb velikosti dlaně desetiletého dítěte. Pak jsem si mohl připravit vlastní večeři - ugali a grilované ryby.

Protože jsem potřeboval více ryb na prodej, pokračoval jsem ve vylepšování svých rybářských technik. Tentokrát jsem neúmyslně přišel s myšlenkou hromadné destrukce. Jako dítě jsem považoval za skvělý nápad chytit co nejvíce ryb bez použití prutu.

Existují divoké rostliny, jejichž jména neznám dokonce ani ve svahilštině. Když se rozmačkají a dají do vody, přiotráví všechny živočichy, takže je potom jednoduché je chytit. Je to jako by se ryby a žáby opily.

Strýc mi takovou rostlinu jednou ukázal. Přemýšlel jsem ale, jak se dají opít ryby v tekoucí vodě, protože tento postup se dal použít pouze v rybníce. Potřeboval jsem vymyslet, jak by se dalo chytit velké množství ryb v řece.

Jednoho večera mě napadlo, že by šlo postavit hráz přes jeden ze tří přítoků Nzovwe. Vybral jsem si nejužší potok, protože tam byl můj nápad nejlépe proveditelný.

Musel jsem najít kamaráda Bahatiho a o svém plánu mu říct. Bahati šel do toho se mnou. Později toho dne jsme nasbírali co nejvíce těch rostlin, rozmačkali je a šli k západnímu přítoku řeky Nzovwe, který byl nejužší. Z kamenů jsme postavili hráz a vytvořili jsme tak něco jako rybníček, i když část vody stále přes hráz protékala.

Šli jsme asi padesát metrů nad hráz a naházeli jsme do vody okolo desíti litrů rozmačkaných rostlin. Potom jsme spěchali zpátky k naší dočasné přehradě podívat se, co se stalo. Po pár minutách jsme viděli bezvědomé ryby unášené proudem, jak se zachytávaly o kameny hráze.

Nasbírali jsme více než sto ryb, velkých i malých. Otázkou však bylo, kde budeme moci všechny ty ryby prodat. Provedli jsme svůj nápad, ale neměli jsme žádnou obchodní taktiku. Tak jako ostatní děti jsme dělali věci bez většího rozmyslu.

Vrátili jsme se domů, aniž bychom tušili, jak a kde ryby prodat. Ke konci dne jsme měli spoustu jídla a ukázali jsme se jako hodné vesnické děti, když jsme se podělili o ryby se sousedy.

********************************

Už mě trochu štvalo, být závislý na své chudé babičce nebo se o sebe snažit postarat sám. Kde jsou mí rodiče? přemýšlel jsem. Oni by se o mě měli starat. Občas jsem zaslechl, že maminka je zdravotní sestra v jedné čtvrti jménem Chunya v Mbeyi, ale nikdy jsem tam nebyl. Proč mě tady nechala?

Potřeboval jsem rozluštit tuhle hádanku a k tomu jsem potřeboval, aby babička přišla domů.

Byla nádherná noc s temně modrou oblohou a zářícími hvězdami a babička se sestřenicí se po práci vrátily domů. Než si babička vůbec stačila oddechnout, už jsem na ni udeřil s otázkou.

„Babi, kde přesně je moje maminka?“

„Já jsem tvoje matka.

„To si nemyslím.“

„Jak se jmenuješ?“

„Christopher Kyando, ale ty nemůžeš být moje matka, jsi na to příliš stará.“

„Vidíš? Christopher Kyando. Máš stejné příjmení jako můj manžel.“

„Babi, to je trochu paradox, ne? Teta se taky jmenuje Juliana Kyando a není moje sestra. Myslím, že mám rodiče a ty nejsi moje matka, i když máme stejné příjmení. A taky si myslím, že maminka tady byla, když jsem byl mladší.“

„Tak dobrá, řeknu ti, jak to bylo,“ souhlasila. „Tvoje maminka je zdravotní sestra a porodní asistentka v Mkwajunské nemocnici v Chunyi. Přinesla tě sem ke mně, když jsi byl ještě malý, protože ses jí narodil, když se učila psaní na stroji ve škole v Kondoi. Tehdy jí bylo devatenáct.

Vzala jsem si tě a vychovala jako vlastního, aby mohla tvá matka pokračovat ve studiích na Kilimatindské zdravotnické škole. U mě se tvým mlékem stal tenhle místní alkohol, který vyrábím a prodávám. Kamkoliv jsem šla, nosila jsem tě na zádech s litrovou plastovou lahví domácího piva.

Kdykoliv jsi křičel, jediná možnost, jak tě utišit a uspat, byla nakrmit tě pivem[2], protože nejsem tvá matka a navíc jsem příliš stará na to, abych tě mohla kojit. Opravdu jsi pil pivo od té doby, co ti byly tři.

Nikdo z nás nikdy neviděl tvého otce, takže až se jednoho dne setkáš s matkou, řekne ti celý příběh a možná ti otce i ukáže.

Po tom co tvoje matka dokončila studia, navštívila nás, a pak odjela do Chunyi, kde získala svou první práci. Tehdy jsi měl asi čtyři roky. Občas nám posílá peníze na jídlo a oblečení.“

„Vidíš, já ti říkal, že si ji pamatuju. A kde je Chunya?“ zeptal jsem se.

„Tamtím směrem,“ ukázala babička na severovýchod k hoře Mount Loleza.

„Je to za Mount Loleza?“

„Ano, asi devadesát kilometrů od Mbeyi.“

Ve skutečnosti jsem vůbec nevěděl, kolik je devadesát kilometrů, ale myslel jsem, že když je to za Mount Loleza, dospělí tam můžou dojít určitě pěšky. Věřil jsem, že pokud si pro mě maminka nepřijde, jednoho dne, až budu trochu starší, budu schopný do Chunyi dojít.

********************************

Dny ubíhaly, až byl začátek prosince, kdy byla škola zavřená. Jednoho večera jsem seděl sám doma, když jsem uviděl ženu, jak míří mezi dvěma kukuřičnými poli přímo k našemu domu. Dřív než došla k domu, zavolala na mě jménem.

Opatrně jsem si ji změřil pohledem a uvědomil jsem si, že je dobře oblečená, ne jako ostatní ženy ve vesnici. Pomalu jsem se k ní vydal, a jak jsem se přibližoval, došlo mi, že je to moje maminka. Když jsem byl u ní, pevně mě objala.

„Jak se máš, hochu?“

„Dobře.“

„Pamatuješ si na mě?“

„Ano, jsi moje maminka z Chunyi.“

„Máš pravdu. Hodně se mi po tobě stýskalo, chlapče.“

Podíval jsem se na ni a nic jsem neřekl, protože jsem nevěděl, jaké to je, když se někomu stýská.

„Přinesla jsem ti na Vánoce nové oblečení.“

„Mně?“

„Ano, tobě, babičce i sestřenici. Kde vlastně jsou?“

„V Mwakibete prodávají pivo, vrátí se kolem deváté.“

Pomohl jsem jí s taškou a šli jsme do domu.

Dům neměl žádná okna, a tak jsme nechali otevřené dveře, aby se dovnitř dostalo nějaké světlo. Posadili jsme se do obýváku na starý gauč bez matrací.

„Přišla sis pro mě?“

„Ne, Chrisi, přišla jsem jenom na návštěvu. Přijdu pro tebe, až mě přemístí přímo do centra Chunyi. A až pro tebe přijdu, už tě nikdy neopustím.

Tvůj otec už dostal dokumenty k převelení do Chunyi, takže musím jít s ním.“

„Kde pracuje?“

„Šéfuje stanici v Galule.“

„Jaké stanici?“

„Policejní stanici.“

„On je policajt?“

„Ano, je desátník.“

„Cože? Desátník bylo jméno našeho psa!“

„Nevím, proč jste pojmenovali svého psa Desátník, ale to slovo znamená poddůstojnickou hodnost u policie. Úředník s touto hodností nosí na rukávě uniformy odznak se dvěma symboly V,“ vysvětlila mi.
[1] Tradiční tanzanská hutná kaše uvařená z vody a kukuřičné mouky
[2] Pozn. překl.: Toto domácí pivo má spíše konzistenci tekuté kaše, než jak známe pivo u nás.